Nebezpečná volba 2

3. května 2009 v 9:59 | Kreveta |  Nebezpečná volba
Sakura je už pronásleduje několik dnů. Zdá se jí to nekonečné. Navíc se bojí, že se bude muset vrátit, protože jí dochází jídlo i pití. Najednou se Itachi ale zastavuje a vytrhuje jí ze zamyšlení. Pomalu vytahuje kunaj. Že by si jí všiml? Ne to není možné. Najednou letí kunaj přímo proti její hlavě. Růžovláska pohotově uhýbá, ale ne dost pohotově, aby jí zbraň nezasáhla do ramene. Uf, to bylo těsné, myslí si. Snaží se utéct, ale nemůže se hýbat! V tom kunaji musel být asi jed. Pomalu se jí rozmazává pohled a nakonec upadá do spánku.
"Už si vzhůru?" Je to Itachi. "Vážně sis myslela, že o tobě nevíme? Sleduješ nás už od Konohy." Jsem strašně zmatená. Jsem v nějakém domě. "Kde to sem?" "Teď si v naší skrýši. Odsuď už ale nevyjdeš živá." Itachiho škodolibý hlas nelze přeslechnout. "To si jenom myslíš," bráním se. "Budou mě určitě hledat. A taky že mě najdou." "Na to bych být tebou příliš nespoléhal," stále ten výsměšný ton. Už toho mám plné zuby. Ale právě teď nenacházím argumenty, které by ho dostatečně urazily, aby držel tu svojí nevymáchanou hubu. Itachi se po mě naposledy ohlídne a odchází.
Snažím se pohnout. Ale nejde to, jsem svázaná. Prohlížím si místnost, kde jsem. Není nějak zvláštně vybavená. Je tu jen okno, postel, na které právě ležím, krb a samozřejmě dveře. Najednou mi padne zrak na kunaj, který si tu na malém stolku poblíž krbu nechal Itachi. Plazím se k němu. Ještě malý kousek. Už ho mám! V tichosti přeřezávám provazy. Už sem rozvázaná. Najednou se otvírají dveře. To snad ne! To mi snad dělají na schvál! Je to Itachi. Počkám až dojde do středu místnosti, kde se zastaví a nechápavě na mě kouká. Já naproti němu neotálím ani vteřinu a vybíhám z místnosti. Itachi se ale z tranzu probírá hned a prtonásleduje mě. V mžiku mě dohoní a náráží mě na stěnu, chytajíc mě pod krkem. Nemůžu dýchat. Zřejmě mi musel vyrazit dech! "No tak Sakuro, už sem ti řekl, že se odsuď nedostaneš. Poslechni mě konečně." Házím sebou jak nejvíce to jde, ale není to nic platné. Je prostě příliš silný. Bez námahy mě přehazuje přes rameno a odnáší zpátky do "mého pokoje".
Položí mě na postel a nějak divně se na mě dívá. "Co je?" Vyštěknu na něj. Docela mě to rozčiluje. On ale odpoví nějak jinak, něžně, možná i s lítostí v hlase. "Nic. Pořád se ti líbí můj bratr?" Tohle mi teda vyráží dech! Co to s nim je! ¨"Proč tě to zajmá?" "Jen tak." Nechápavě se na něj dívám, dokud nevyjde ze dveří a opět za sebou nezamkne. Sem totálně zmatená. Co to proboha bylo? Ptám se sama sebe. A co to bylo za pocit? Když mě držel namáčknutou na zdi, tak se mi rozbušilo srdce. Ale nebylo to ze strachu k němu nebo z toh, jak sem běžela. Ne ten pocit znám. Ten pocit sem vždy cítila, a něco v hlouby duše mi říká, že ještě cítím, když se ke mě přiblížil Sasuke!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bloody-cherry Bloody-cherry | 13. srpna 2010 v 11:42 | Reagovat

moc pěkný ale krátky :-) :-(

2 Tinka Tinka | 20. února 2011 v 22:57 | Reagovat

Ubohé stěny... Co by bez nich lidé dělali?

3 bety ,Betušik-san bety ,Betušik-san | Web | 31. března 2011 v 17:14 | Reagovat

takze toto bude na Itasaku ??  ^^ mno co ... ale paci sa mi to takze idem citat dalej XDDDDD hej a pekny blog XDDD len sa neda citat ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama