Nebezpečná volba 4

3. května 2009 v 14:09 | Kreveta |  Nebezpečná volba
Sluneční paprsky pronikají do pokoje a ozařují dívčin spící obličej. Její bezchybný obličej rámují hebké, růžové vlasy.
Pomalu otvírám oči a vztávám. Jsem celá rozlámaná a popletená. Většinu z toho způsobil náraz na zeď, ale svůj podíl mají i rozbouřené emoce. V noci mi asi vážně harašilo. Takovej divnej sen!
Pomalu se otevírají dveře. "Ahoj," zdraví mě Itachi já jeho pozdrav opětuji. "Nesu ti snídani. Doufám že jíš chleba. Nic jinýho totiž nemám." Jen se usměju a tichým: "Nevadí" sklápím hlavu a odvracím se od něj. To snad ne! Já se usmívám! Vždyť mě tu vězní a já se na něj ještě usmívám! Co to proboha se mnou je?! Zase následuje ta trapná chvíle ticha, kterou prolomí až ještě trapnější kručení mého žaludku. "Jestli máš hlad tak se klidně najez," pobízí mne s úsměvem Itachi. Nemám na jídlo ani pomyšlení, ale můj žaludek je zřejmě jiného názoru a prosazuje si svou. Proto si také ulomím kus chleba, abych ho aspoň na chvíli umlčela. Celou tu dobu jen sedíme a zíráme na sebe. Konečně prolomím ticho: "Jak si se ptal, co cítím k Sasukemu. Už k němu nic necítím. Byla to jen dětská láska, která je už dávno pryč." Itachi jen přikývne a zdá se, že si i oddychl. "Pustíš mě?" ptám se. "Prosím!" "Promiň, ale nesmím. Tak zněl rozkaz." Najednou mě napadne bláznivý nápad: "Ani kdybych se přidala k Akatsuki?" Co mě to proboha napadlo! Vždyť já jsem na straně Konohy! A teď ještě tohle! "Ty by si se opravdu k nám přidala?" Ptá se mě radostně. Proč má najednou tak dobrou náladu? Jen přikývnu. On ale bez jediného slova odchází.
Vrací se asi po půl hodině. "Ptal sem se vedení a jestli to myslíš vážně, přidej se k nám." Nemám na výběr, když jsem tuhle nebezpečnou hru začala hrát, musím ji také dohrát. Proto také nejistým "Ano" stvrdím naši dohodu. "Tak dobře budeš v týmu se mnou. Kisameho převelili jinam. Pojď se mnou dám ti zpátky tvé zbraně." Jako poslušná a naivní školačka pouze cupitám za svým průvodcem, který se po chvíli zastavuje u velkých ocelových dveří, které vypadají opravdu nedobytně. "Tak tohle je zbrojnice," otvírá dveře a v zápětí mi podává pár kunajů, šurikenů a mé výbušné lístky. "Hned máme společnou misi. Je to u Orochimara. Nebezpečně blízko k nám posílá své špehy a zároveň nás ohrožuje." Znovu krátkým přikývnutím potvrzuji, že rozumím.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tinka Tinka | 20. února 2011 v 23:04 | Reagovat

*@_@**<-toho vzrušení bylo na obvody mého přítele moc*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama