Březen 2010

Toto mě dostává xD

28. března 2010 v 19:52 | Kreveta |  To co nikdo nečte...aneb oznamy a moje kecy
Sedí dva blaničtí rytíři v jeskyni a jeden druhého se ptá: "Už vyhrál Paroubek ty volby?" "Ne, ještě ne, ještě máme čas..."

xDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxDxD                              

Mno...trochu komplikovanější, ale budiž :)

25. března 2010 v 19:53 | Kreveta |  To co nikdo nečte...aneb oznamy a moje kecy
Dva muži se potkají a dají řeč. Jeden povídá druhému o problémech s jedním z jeho dětí.
Ten druhý ho chvíli poslouchá a pak povídá: "Ty si myslíš, že máš rodinné problémy? Tak si představ mojí situaci: Před pár lety jsem potkal mladou vdovu s dospělou dcerou a vzali jsme se. Po nějaké době se můj otec oženil s mou nevlastní dcerou. Tímpádem se z mé nevlastní dcery stala má nevlastní matka a můj otec se stal mým zetěm.
A navíc se moje manželka stala tchýní svého tchána. Potom se dceře mé manželky - mojí nevlastní matce - narodil syn. Ten chlapec se stal mým nevlastním bratrem, protože byl synem mého otce, ale byl také synem dcery mé manželky, takže se stal také vnoučetem mé manželky. A to ze mně udělalo dědečka mého nevlastního bratra.
A to ještě pořád nic nebylo, dokud jsme s manželkou neměli syna. Teď sestra mého syna - moje tchýně - je také babičkou. Takže teď je můj otec švagrem mého dítěte, jehož nevlastní sestra je manželkou mého otce.
Jsem švagrem své nevlastní matky, moje manželka je tetou svého vlastního dítěte, můj syn je synovcem mého otce a já jsem svůj vlastní dědeček. A ty si myslíš, že máš rodinné problémy."

I can see them 2

13. března 2010 v 14:19 | Krevetka |  I can see them
Noc prořízli první sluneční paprsky. Pronikají skrz tmavé závěsy do obývacího pokoje. Na zemi leží dívka, vedle níž se povaluje tuba, ještě včera plná prášků, a láhev alkoholu.
Dívka pomalu otevírá oči. Její pohled padne na hodiny na zdi. Půl osmé. Za chvíli musí do školy. Nechápe, proč tam stále chodí. Možná aby nezklamala Setha? Ale toho to určitě už nezajímá a zapomněl na ní. Určitě si oddychl hned, co se jí zbavil.
Dívka vchází dveřmi do koupelny. Stále má krví podlité oči a rozšířené zorničky. Jakmile splní ranní hygienu a lehce se nalíčí, aby zamaskovala další probdělou noc, popadne tašku a vyrazí do školy. Tam na ní čeká její nejlepší kamarádka Misaki.
"Yuuki! Konečně jsi tu! Už jsem myslela, že nepřijdeš!" usměje se na ní.
"Jej. Ale vypadáš vážně hrozně."
"No, díky. Celou noc jsem nespala."
"Tak to tě chápu. Já taky nemůžu spát. Za oknem pořád jezdí auta, náklaďáky... Nedá se tam spát."
Yuuki jen přikývne. Nemá cenu zaplétat s ní rozhovor, zatím. Stejně by jí nevnímala.
Misaki je její nejlepší kamarádka už od školky. Je to vzor krásy. Doslova. Má malé, plné rty. Dlouhé blond vlasy, modré oči. Každý kluk po ní slintá. Ale Misaki si z toho nikdy moc nedělala. Kluci jí moc nezajímají. Až na jednoho - Ryuu. On je její protiklad. Je sice moc hezký a většina holek na škole po něm touží, ale on je chladný, pořád ostražitý, někdo říká, že už i seděl ve vězení. Z takového kluka by Misačini rodiče moc nadšení nebyli.
Yuuki byla naproti Misaki vytáhlejší, měla dlouhé černé vlasy. Oblékala se většinou do černé. Byla to jedinbá barva, která jí slušela. Ještě tak krvavě červená, ale to je všechno. Byla zvláštní člověk. Měla až nezdravě bledou pleť. Musela přiznat, že se jí Ryuu taky už dlouho líbí. Ale s Misaki neměla šanci.
Yuuki vidí duchy. Tuhle svojí schopnost objevila hned po té nehodě. Jela se svýma rodičema na chatu u jezera. Bylo zataženo, byla bouřka a pršelo. V proti směru jel kamion. Osobák jejích rodičů se srazil s kamionem. Nikdo nepřežil. Teda až na Yuuki. Doktoři o tom mluvili jako o zázraku. Ale Yuuki to tak nepřipadalo. Spíš to brala jako trest.